[ Pobierz całość w formacie PDF ]
zdvoøilý. I teï tu stojí pod oknem a jeho úsmìv zdá se øíkati
nìco podobného: Není mi dvakrát milé, ~e tu tak Valenta
na celou ulici øve, ale nenamítám nièeho, usmívám se zdvoøile,
jsem zdvoøilý hoch; roztrhne-li si Valenta hubu, není tak zle,
zbude tu jeatì mùj zdvoøilý úsmìv a tím prosím raète vzíti za-
vdìk.
Vìc je prostì ta, ~e Valenta se `tolcem pøiali si pro Ratki-
na. Pùjde se nìkam, bude se nìco dìlat, jak a co, to se jeatì
uvidí. A Ratkin si musí dùkladnì obrnit uai, bude-li váhati. Nu,
Ratkin skuteènì váhá. Mìl vlastnì v úmyslu jíti jinam, na Písky.
Èernoch tam má od nìkolika dnù boudu, polyká oheò, tanèí
jakýsi váleèný tanec a zápasí s místními siláky; a mohl by jed-
nou polknout sama sebe, èernoch vìru nele~í Ratkinovi
na srdci. Èernoch má zlé, vypoulené oèi zvíøete a tlusté pys-
ky - a co, mìj~ si tøeba praseèí hlavu! Ale èernoch má útlou,
bílou ~enu s ustraaenýma oèima a smutnými ústy bez úsmì-
vu a z té Ratkinovi rozbolelo srdce, jak ji poprve uvidìl. Jak
tam sedìla za pokladnou v aatì z èerného sametu, slyael
Ratkin její srdce naøíkati jak flétnu. Napadlo mu, ~e èernoch ji
asi ukradl, a ihned tomu také uvìøil; celý pøíbìh si o tom vy-
myslil a i tomu pøíbìhu koneènì uvìøil. Stál tam pøed boudou
a volal ji tak oèima, ~e k sobì strhl nìkolikráte její pohled; ale
tu v~dy rychle odklonil hlavu. Koneènì ona vstala, øekla cosi
cizím jazykem a podávala mu vstupenku, naznaèujíc zároveò
pohybem ruky tititi platiti. I to uèinila bez úsmìvu, mechanic-
ky jaksi a neúèastnì. Ratkin nemìl penìz. Ale to nebylo to,
co jej uvedlo v takový bolestný zmatek. To nebylo jen to, co jej
hnalo potom k øece a nutilo jej dlouho do noci naslouchati
huèícímu jezu.
A chtìl-li dnes Ratkin jíti na Písky, byl by tam nesl srdce bo-
hataí o jednu malou malou jizvu, podobnou natr~enému úsmì-
vu; byla to vlastnì hodnì poaetilá jizva.
Ratkin stále jeatì váhá. Pak se koneènì rozhodne a jde.
Naproti u dìvèete zastavil se voják, dìvèe naò cení zuby
a voják si asi myslí: Hergot! mordie! Jeho slovníèek lásky je
asi znaènì jednoduchý.
Valenta je nadaen, nesl by Ratkina, ne sice doslova nesl,
ale jaksi na perutích svého nadaení nesl. Neboe, vía, Ratki-
ne, ty jsi chlapík. Ty a Zach. Vy se neztratíte. Valenta pøitom
pohlédl na `tolce a pocítil potøebu nenechati ho státi jak toho
èerného vzadu. Nu, o `tolce taky ~ádný strach. Je sice jako
z alabastru, ale - tichá voda, tichá voda! Jste to vùbec tøi ...
Bazarové. Valenta sice neví, proè právì Bazarové, ale Va-
lenta Turgenìva èetl a Bazarov nebyl jen tak nìjaké obyèejné
zvíøe; to~ tedy Bazarové!
Ratkin zdá se okam~ik úsilnì pøemýaleti. Ne Bazarové,
øekne pak, Rudinové. Myslím toti~ jen na sebe. A vlastnì ani
ne na sebe ... Mate se a potrhne bezradnì rameny.
Valenta uchopil jej za rukáv.
Pletea si to nìjak, miláèku ... Ale to je tak, myalenek máa
tadyhle chumáè, hrne se ti to, a tu nevía, jak bys se vymáèkl ...
Ratkin se zaèervenal.
I vím, nestarej se ... Ty nevía. Øeknea Bazarové, a zatím
sám jsi Bazarov.
Já - Bazarov?
Ano, Bazarov. %7Å„vanil.
Valenta sebou zatøepal, jako by se chtìl z kabátu vytøepati.
Ajajaj, Bazarov ~vanil. Ergo i Turgenìv je ~vanil. Ratkiòát-
ko to øeklo .. Teï se i Valenta rozèilil.
Ale tu objevil se na scénì nový èlovìk. Catulle Mendes. Ne
sice právì on, ale jeho kní~ka, takové rozpustilé, nahaté his-
torky. `tolc ji vyòal z podpa~dí a vsunul ji mezi Ratkina a Va-
lentu, jako by jí chtìl za~ehnati zlého ducha sváru. A skuteè-
nì, Rudin a Bazarov indignovanì se odvrátili a ukázali svá
ctihodná záda rozpustilým, smìjícím se francouzským atìbe-
tkám, ba Rudin zapomnìl dokonce, ~e tím staví pøília na odiv
své potrhané lokty; mo~no té~, ~e to byl jeho úmysl, jeho pla-
èící pýcha.
`tolc doporuèil kní~ku nìkolika slovy, je~ dle svého zvyku
zabalil do úsmìvù. Ale Valenta, který vaechno èetl, znal i tu-
hle kní~ku a rozhorlil se. Svinstvo je to, kluci to ètou a pak
onanují.
`tolc naklonil vaak pouze zálibnì hlavu k jednomu rameni,
a mhouøe oèi, uèinil ve vzduchu pohyb rukou, jako by hladil
dlouhý, zlatý vlas. %7Å„enské mají míti pìkné prádlo, øekl pou-
ze.
Valenta huèí. Kalhotky, koailky, známe to. Svinstvo! A vy jste,
`tolci, Francouz, ~ádný Èech. Vata a krajeèky - ~ádný køe-
men ... A tu si Valenta na cosi vzpomnìl a u~ se vaecek klo-
kotem zavaøil. Budeme tu míti letos veliké oslavy Husa, víte
to? Ohromná schùze, snad i prùvod. Pùjde se, to se ví. Mohli
bychom takhle káeovi nìco pod oknem zazpívat. Hranice
vzplála - co? Zlomena hrùza popské svìtovládyl Vaak jeatì
~ije k pomstì národ èeský, ve hnìvu svatém zvedá rameno!
Nu, domluvíme se. Zatøeseme tím. Víte, jak to øekl Vaaatý?
Hoai jdou ulicemi, zdi vydechuje na nì mdlý ~ár a slabý vá-
nek letí jim po hlavách jak po vrcholcích stromù. Jejich srdce
potøásají výbojnì rudým chocholem. Omnibusy jedou od ve-
èerního vlaku, ale jsou to vlastnì vítìzné triumfátorské vozy,
a Ratkin i Valenta mají tisíc chutí pozdraviti je nadaeným po-
køikem, zatímco `tolc má pro letní veèer svùj obvyklý, zdvoøilý
úsmìv: Dovoluji se pøedstavit, vá~ený veèere, jsem `tolc
zdvoøilý. A neraè se vyruaovat, voò a dýchej dle libosti; ne-
mám vlastnì, co bych ti øekl více, jsem toti~ `tolc, `tolc zdvo-
øilý ...
A na rohu Primátorské ulice stojí tøi dìvèata, ji~ se nìkoli-
kráte rozlouèila, dohodla se úplnì, jaké zítra vezmou aaty,
rozeala se u~ a zase vrátila - nu, je takový veèer a tøeba jeatì
tohle a tohle do ucha poaeptat. Co je aeptem, to je èertem,
hihihihi, a my holky máme taková straaná tajemství, str r-r-
raaná! Ale teï pa-pa-pa-pa, dìvèata! Ne, pøece jeatì nìco,
ale zaduaujte se, ~e - ani slovo a nikomu! Vánek letí kolem,
pøiletìl z parku, kde po celý den spal v jasmínech, a kdy~ vidí
tøi dìvèata, políbí tu nejkrásnìjaí z nich na obì oèi a ona za-
cuká víèky. A ta nejkrásnìjaí, to je Rù~ena Vildmanová, je krás-
ná a je pyaná; bude u~ brzy dámou a - zeptejte se jí - bude
tvrdá k mu~ùm, jenom apièky prstù dovolí jim políbit, a to jea-
tì budou muset prosit, na kolenou prosit, a mnoho mu~ù bude
kvùli ní trpìt, nepochybnì se i nìkteøí pro ni zastøelí a posled-
ní jejich slovo pøed smrtf bude její jméno.To je popelkou proti
ní Anda Mrázková a dokonce Stáza Vodièková, která je ta-
ková nìjaká krátká a vaecka baòatá a studenti jí øíkají nadto
jeatì d~báneèek , ale ona má ve svém srdci kouteèek a v
tom kouteèku le~í láska jako malý, bílý psíèek a Stáza Vodiè-
ková má oèi malé maminky, a jeden student je tu v mìstì,
který by mìl vìdìt a neví nic o bílém psíèku ...
Dìvèata tu stojí, jenjen se u~ rozletìt, ale u~ tu opìt je nìco.
Podívejte se, Baron, Hovora a Mefisto! Ale teï u~, dìvèata,
najisto dobrou noc, nebudeme tu pøece státi, jako bychom
na nì èekaly.
Dobrou noc, dobrou noc! A nezapomnìla, Rù~o, zítra!
Ne, aby tak zítra praelo! Ví co, mù~e mi psát, Ando! To bude
nejlepaí, budeme si psát! Ale dìvèata se nerozcházejí, ne,
teï u~ vìru nelze se rozbìhnout, jako kdy~ do nich støelí, ti tøi
[ Pobierz całość w formacie PDF ]